Dnes sa mi dostal do ruky český časopis 'Svět filmu'. Našla som tam 4 strany o WFE, na jednej bolo interview, ktoré som prepísala do wordu. Tento rozhovor fakt nemal vjybu, miestami som sa fakt smiala :) Bola by som rada, keby ste ocenili moje snahu a kopírovali so zdrojom, thx :) A teraz - šup na rozhovor!
* * *

Reese Witherspoon a Robert pattinson mluví o svém novém snímku Voda pro slony. Rozpovídali se mimo jiné o tom, jaké bylo pracovat s tak obrovskými a vznešenými zvířaty, proč herci lžou na konkurzech i o tom, proč si nejpřitažlivejší herec světa schovává rozcucané bonbony po těle.
__________________________________________________________________________________
Reese a Roberte, oba jste četli knižní předlohu a líbila se vám. Jaký nejsilnější dojem z ní vám utkvěl v paměti?
Reese: Líbila se mi struktura knihy. Příběh byl skvělý, od začátku do konce byla kniha protknutá životními zkušenostmi a vzpomínkami.
Robert: Vždycky jsem měl slabost pro éru třicátých let a chtěl jsem natočit film z téhle doby. Myslím, že autorka vytvořila ve své knize svět, do něhož byste se rádi narodili.
Reese: Líbila se mi struktura knihy. Příběh byl skvělý, od začátku do konce byla kniha protknutá životními zkušenostmi a vzpomínkami.
Robert: Vždycky jsem měl slabost pro éru třicátých let a chtěl jsem natočit film z téhle doby. Myslím, že autorka vytvořila ve své knize svět, do něhož byste se rádi narodili.
Jaké bylo natáčení se slony? Nestává se to přece jenom každý den, aby herci pracovali s tak obrovskými zvířaty.
Reese: Francis (Lawrence - režisér filmu) a já jsme jednou spolu šli navštívit slonici Tai, asi tři nebo čtyři měsíce před natáčením, a on vzal fotoaparát. Nejdřív jsem netušila proč, ale pak jeho záměr vyšel najevo - chtěl prostě zdokumentovat moje úplně první chvíle s ní, vyfotil, jak jsem jí potkala, jak mě poprvé vyzvedla… Roberte, udělal tohle Francis s tebou taky? A pak mi ty fotky poslal a já řekla: Panebože! Mám tak v živé paměti svou vzpomínku na to poprvé… Byla jsem dost vystrašená.
Robert: Vážně?
Reese: Jo, poprvé jsem byla vyděšená. Křičela jsem.
Robert: Divný…
Reese: Francis (Lawrence - režisér filmu) a já jsme jednou spolu šli navštívit slonici Tai, asi tři nebo čtyři měsíce před natáčením, a on vzal fotoaparát. Nejdřív jsem netušila proč, ale pak jeho záměr vyšel najevo - chtěl prostě zdokumentovat moje úplně první chvíle s ní, vyfotil, jak jsem jí potkala, jak mě poprvé vyzvedla… Roberte, udělal tohle Francis s tebou taky? A pak mi ty fotky poslal a já řekla: Panebože! Mám tak v živé paměti svou vzpomínku na to poprvé… Byla jsem dost vystrašená.
Robert: Vážně?
Reese: Jo, poprvé jsem byla vyděšená. Křičela jsem.
Robert: Divný…
Ale jste "zvířecí osoby"? Máte rádi zvířata obecně?
Reese: Mám ráda zvířata, ale tohle byla úplně výjimečná situace.
Robert: Myslím, že já osobně jsem se ani trochu nebál. Ale vzpomínám si na jeden moment, kdy jsem uviděl to celé stádo slonů, a Gary, Taiin trenér, přikázal: "Sedni!" doslova jako psovi a Tai se posadila na zadek přesně jako pes. Bylo to nepopsatelné! Prostě jsem se přesně v tuhle chvíli rozhodl, že do toho půjdu. Ještě jsem ani neměl scénář nebo tak. Byl to hrozně silný pocit, že chci s těmi zvířaty pracovat.
Reese: Mám ráda zvířata, ale tohle byla úplně výjimečná situace.
Robert: Myslím, že já osobně jsem se ani trochu nebál. Ale vzpomínám si na jeden moment, kdy jsem uviděl to celé stádo slonů, a Gary, Taiin trenér, přikázal: "Sedni!" doslova jako psovi a Tai se posadila na zadek přesně jako pes. Bylo to nepopsatelné! Prostě jsem se přesně v tuhle chvíli rozhodl, že do toho půjdu. Ještě jsem ani neměl scénář nebo tak. Byl to hrozně silný pocit, že chci s těmi zvířaty pracovat.
Roberte, slyšeli jsme, že si Vás slonice Tai neobyčejně oblíbila a byla z toho velká láska. Jak to je doopravdy?
Robert: To zní fakt šíleně. Nevím, kdo tomu tak začal říkat, ale ptají se mě na to každý den. Zní to vážně znapokojivě, jako bych flirtoval se slonem nebo co… Přiznávám, že jsem měl vztah se slonem, který byl ale založený čistě na sladkostech. Strategicky jsem totiž rozmísťoval bonbony po svém těle - chvíli jsem je cucal, a pak jsem je schovával - do podpaží, na hrudník a nikomu jsem to neřekl. Takže úplně každý slon kolem mě pořád čenichal a já pak každému ze štábu vykládal, že vůbec netuším, jak je to možné, že mě všichni sloni milují.
Robert: To zní fakt šíleně. Nevím, kdo tomu tak začal říkat, ale ptají se mě na to každý den. Zní to vážně znapokojivě, jako bych flirtoval se slonem nebo co… Přiznávám, že jsem měl vztah se slonem, který byl ale založený čistě na sladkostech. Strategicky jsem totiž rozmísťoval bonbony po svém těle - chvíli jsem je cucal, a pak jsem je schovával - do podpaží, na hrudník a nikomu jsem to neřekl. Takže úplně každý slon kolem mě pořád čenichal a já pak každému ze štábu vykládal, že vůbec netuším, jak je to možné, že mě všichni sloni milují.
Ve filmu vyše postava lže v tom, že je veterinář, aby se dostala do cirkusu. V reálném životě byste byl schopen lhát třeba na konkurzu, abyste dostali roli?
Robert:No jasně, to já dělám pořád. Nevím, jesti to v Americe taky tak chodí, ale v Anglii existuje takový formulář, kde máte vypsané všechny ty věci, jako vaše schopnosti, různé cizí akcenty a tak. Prostě jenom do něj zaškrtnete políčka s tím, co umíte. A já pokaždé zaškrtnul všechno. Jsem přesvědčený, že ze sebe dokážu dostat všechny akcenty na světě, že mám dokonalé technické nadání… Dokážu všechno. Myslím, že jo. Myslím, že bych dokázal mluvit plynule s litevským přízvukem.
A co vy, Reese, lhala jste někdy komisi na konkurzu?
Reese: Jestli jsem lhala? No jasně, že jo. Vlastně, o tom to celé je. Oni chtějí, abyste lhali. Chtějí, abyste jim řekli, že vám můžou věřit, a že přijímáte díl zodpovědnosti za tu práci. To mají rádi.
Reese: Jestli jsem lhala? No jasně, že jo. Vlastně, o tom to celé je. Oni chtějí, abyste lhali. Chtějí, abyste jim řekli, že vám můžou věřit, a že přijímáte díl zodpovědnosti za tu práci. To mají rádi.
Jaké je to líbat se s někým, kdo je o hodně vyšší, resp. Nižší, než partner, co vy na to - Reese?
Reese: Jaké je líbat vysokýho chlápka? Nevím. Při natáčení pod vás většinou strčí krabici, a pak můžete líbat i dlouhány.
Robert:
Reese: Jaké je líbat vysokýho chlápka? Nevím. Při natáčení pod vás většinou strčí krabici, a pak můžete líbat i dlouhány.
Robert:
Pro mě je to jednoduchý. Mám shrbené držení těla a herecká partnerka je pak vysoká tak akorát. Mám prostě hrozně těžkou hlavu, takže ji jednoduše spustím dolů a ona se dostane na správné místo.
A co kydat zvířecí výkaly?
Robert: Pracovat s výkaly? To mi vůbec nevadí. Mám přirozený talent pracovat na velkých hromadách hnoje (smích). Netuším, proč se mi to vůbec nezdálo nechutné. Asi to má něco společného s tím prostředím a autenticitou, kterou prostě přijmete jako součást cirkusového světa. Ve filmu je scéna, kdy jsme byli ve vagonu a bylo tam s námi asi deset milionů much. V jakémkoli jiném filmu bych prosil, aby se to natočilo hned napoprvé a já mohl vypadnout. Ale teď, byl jsem naprosto šťastný, že si můžu pod sebe nahrabat takovou malou hromádku, posadit se a snít si svůj oběd.
Roberte, zmínil jste už předtím, že milujete éru třicátých let, ve které se příběh odehrává. Jaké to bylo stát se člověkem z jiné doby? Je to o kostýmech, spodním prádle? Jak to vlastně funguje?
Robert: Znovuoživit dávno minulý svět je docela složité. V místě natáčení byl takový travnatý břeh s železničními kolejemi, který svět rozděloval na dva - na ten, kde stály přívěsy pro štáb a na ten cirkusový. Pokaždé, když jste přešli ty koleje, tak jste se ocitli v jiném světě, mohli jste tam stát a doslova se dívat do třicátých let… Jack Fisk, produkční designer, používal autentické kolíky, lana… všechny věci byly do nejmenších detailů naprosto reálné. Mimochodem, dobové spodky jsem taky zkusil. Nosil jsem je každý den. I ostatní kostými byly neuvěřitelné. Skoro všechno bylo pravé. I všechny džíny, co herci nosili, pocházely z dvacátých nebo třicátých let. Je to šílený.
Robert: Znovuoživit dávno minulý svět je docela složité. V místě natáčení byl takový travnatý břeh s železničními kolejemi, který svět rozděloval na dva - na ten, kde stály přívěsy pro štáb a na ten cirkusový. Pokaždé, když jste přešli ty koleje, tak jste se ocitli v jiném světě, mohli jste tam stát a doslova se dívat do třicátých let… Jack Fisk, produkční designer, používal autentické kolíky, lana… všechny věci byly do nejmenších detailů naprosto reálné. Mimochodem, dobové spodky jsem taky zkusil. Nosil jsem je každý den. I ostatní kostými byly neuvěřitelné. Skoro všechno bylo pravé. I všechny džíny, co herci nosili, pocházely z dvacátých nebo třicátých let. Je to šílený.
A jak se vám jako hercům pracovalo s Francisem Lawrencem jako režisérem, a co podle vás do filmu přinesl?
Reese: Byla jsem nadšená, že s ním můžu pracovat. Mám moc ráda film Já, legenda. Myslím, že se mu dobře daří přinášet do snímků lidskost obecně. Bylo určitš velmi zavazující vzít si jako předlohu tak populární román a převyprávět ho filmovou řečí a pustit se třeba i do scén, kde se vůbec nemluví. Ale musím říct, že Francis odvedl skutečně skvělou práci - "mlčící scény" patří mezi moje nejoblíbenější.
Reese: Byla jsem nadšená, že s ním můžu pracovat. Mám moc ráda film Já, legenda. Myslím, že se mu dobře daří přinášet do snímků lidskost obecně. Bylo určitš velmi zavazující vzít si jako předlohu tak populární román a převyprávět ho filmovou řečí a pustit se třeba i do scén, kde se vůbec nemluví. Ale musím říct, že Francis odvedl skutečně skvělou práci - "mlčící scény" patří mezi moje nejoblíbenější.
!!COPY ONLY WITH SOURCE!!


Bewlyer